Stoupat za východu slunce. Dýchat řídký, ale neuvěřitelně svěží vzduch. Zírat na krásu stvoření. A vylézt na vrchol. Za tímto se vracíme do hor znovu a znovu. Už na podzim nám chybí ty dechberoucí výhledy, v zimě se nám o nich dokonce i zdá a na jaře nedočkavě plánujeme naše letní hřebenovky a výstupy na vrcholy. Máte to taky tak?

Já ano. Každý rok objevuji nové oblasti rakouských Alp. Letos se mi spolu s rodinou podařilo vylézt o něco výše a zdolat svoji první čtyřtisícovku. Bishorn (4 153 m). Patří rozhodně mezi nejjednodušší čtyřtisícovky vůbec. Zkušenější horolezci by řekli, že je to „choďák“. Přesto to pro mě bylo něco docela jiného oproti mým obvyklým výstupům do necelých 3000 m.Tak tento článek věnuji všem, kteří si již delší dobu pohrávají s myšlenkou, že by se rádi podívali na Weisshorn, Mont Blanc či Monte Rosu z úrovně čtyř tisíců. Nezůstaňte jen u myšlenky a vydejte se se mnou na Bishorn. Na výletech se mi daří sbírat relativně divoké zážitky, tak doufám, že vás alespoň částečně inspirují a obohatí.

Normální smrtelníci si musí rozdělit výstup do dvou dnů s přespáním na Cabane de Tracuit 3256 m . Tato chata tedy byla cílem pro náš první den. Ačkoli patří Bishorn mezi vrcholy, které obklopují údolí Zermattu, leze se na něj z údolí Zinal (1500 m). Na cestě k chatě Tracuit se neztratíte, naplánujte si na ni však dost času. Do Zinalu doporučuji přijet předchozí den. My jeli celou cestu přes noc, a i když jsme se střídali tři řidiči, výstup jsme začínali už docela unavení. Cesta autem z Brna totiž trvá 11–12 hodin čistého času. Odmění vás však zážitkem z řízení v horských serpentinách.

Výstup je dlouhý, ale už první den vás čekají překrásné výhledy na rozkvetlé louky, za kterými se tyčí čtyřtisícoví velikáni, na jejichž úbočí tečou ledovcové splazy. Po cestě potkáte také rohaté horské krávy, které jsou velmi zvědavé, jak se ještě dočtete.

Doporučuji si na chatě Tracuit dopředu zarezervovat místo a přespat v ní. Není to pro Čechy sice nejlevnější záležitost, ale dobře se vyspíte. Navíc o vaší skupině bude mít přehled i někdo další. Mohou Vám tam poradit jak s přesnou cestou na vrchol, tak s počasím. My jsme přespali vedle chaty ve stanu, ale na nerovném kamenitém podloží se nám nespalo příliš sladce.

Den na chatě Tracuit začíná zhruba o půl třetí v noci. V tu dobu vstávají horolezci, kteří se chystají na Weisshorn 4506 m. To je již sousto pro opravdu zkušené. Není však na škodu vyrážet jen o něco málo později než tito horolezci. Na Weisshorn se totiž leze přes Bishorn a proto Vám tito horolezci mohou ukazovat cestu ve tmě svými světýlky z čelovek. Ne, že by cesta přes ledovec byla příliš klikatá, ale je třeba se ve tmě vyhnout ledovcovým trhlinám. Pokud se chystáte na Bishorn poprvé, velmi Vám pomůže, když budete sledovat něčí světýlka a šlépěje ve sněhu. Když jsme na Bishorn lezli my, prošlapaná cesta na vrchol vedla jinudy, než byla zakreslena na Mapách.cz. Je to v pořádku, skoro bych řekla, že bude ta cesta každý rok trochu jiná – podle toho, jak se ledovec pohne a jak nasněží.

Od chaty jsme vyráželi kolem půl čtvrté ráno. Došli jsme až ke kraji ledovce, nasadili mačky, navázali se na lano a jak slunce vycházelo, stoupali jsme výš a výš. Brzy jsme se na spoustu vrcholků dívali shůry. Nebe bez mraků nám umožnilo dohlédnout opravdu daleko.

Bez slunečních brýlí bychom po východu slunce daleko nedošli. Odrážející se paprsky od zasněženého ledovce vás přimějí mhouřit oči i s tmavými brýlemi. Asi sto výškových metrů pod vrcholem se nám otevřel výhled na úplně celé údolí Zermattu, přikryté hustou pokrývkou mraků. Byla to asi nejkrásnější inverze, kterou jsem kdy viděla. Celí zadýchaní jsme si užívali tu nádheru. Ve čtyřech tisících se dýchalo opravdu jinak než ve dvou.

Kolem osmé ráno jsme společně stanuli na vrcholu Bishornu. Viděli jsme zblízka ostrý hřeben Weisshornu a v dáli dokonce Mont Blanc. Měli jsme opravdu dobré počasí. Nejenže jsme nešli v mracích, ale i vítr k nám byl milosrdný a my mohli na vrcholu strávit snad půl hodiny. Byla to velká radost.

Vydali jsme se na sestup. Vlivem ostrého slunce byl sníh už kolem půl desáté docela měkký a my museli dávat ještě větší pozor na kroky. A to jsme vycházeli tak brzy. Byli jsme jedni z prvních, kdo na Bishorn ten den lezli (kromě lezců na Weisshorn) a vyplatilo se to. Po nás stoupalo nahoru ještě hodně lidí.

Za světla jsme teprve viděli, kolem jakých ledovcových trhlin jsme ráno za tmy prošli. Trochu se mi hnul žaludek, když jsem na dno některých trhlin ani nedohlédla. Záludné jsou i přes den, protože spousta z nich je zasněžených a nejsou vidět. Tak i moje mamka jednou šlápla do trhliny – naštěstí nespadla dolů, jen cítila, jak jí jedna noha vlaje v trhlině. Člověk se musí dívat pořád pod nohy, ale i kolem sebe a sledovat reliéf sněhového pole a snažit se odhadnout, kam trhliny pokračují. Někdy to jde, ale někdy jsou opravdu nenápadně zaváté.

U chaty Tracuit jsme vzali naše batohy, které jsme tam ráno nechali. Sestoupali jsme zpět na louku, po které jsme předchozí den stoupali. Byli jsme již unavení, a tak jsme postavili stany a hned usnuli. Ještě večer nás přišlo navštívit stádo krav a býků, které naše stany velmi zaujaly a po chvíli i zachutnaly. Krávy nám roztrhaly oba stany a přežvýkly tyče a musím říci, že když jsem zevnitř stanu viděla rohatou siluetu tak velkého zvířete, jak do stanu strká, tak mi nebylo nejlíp.

Ze stanu jsme se sestrou vylezly bezpečně jen díky tomu, že taťka stihl vstát dříve, než krávy stany roztrhly a na chvíli se mu podařilo je odehnat. S cepíny v rukou jsme si balili věci a doufali, že krávy přestanou mít chuť na naše věci. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec celé stádo odešlo hledat potravu jinam. Tak jsme se o půl deváté večer octli asi ve 2 800 metrech se dvěma rozkousanými stany. Nezbývalo nám než sejít až do Zinalu k autu, došli jsme asi o půl dvanácté v noci. V nohách jsme ten den měli 1 000 metrů nahoru a 2 600 metrů dolů – a bohatě nám to stačilo. Ponaučení: sledujte ohradníky a nestanujte uvnitř pastviny. Já jsem se ponaučila dostatečně 😊

Skoro na každém svém výletě se utvrdím v tom, že se mám ještě hodně co učit, co se týče lezení na hory. Moc nemám ráda pojem „dobýt vrchol“. Je to jako bychom my pokořili horu. Myslím, že je to přesně naopak. Na hory se musí chodit s pokorou, jinak hora pokoří vás. Lidé, kteří vylezou na vysoké hory jsou pro mě samozřejmě hrdinové. Ještě větší hrdinové jsou ale podle mě ti, kteří se pár desítek či set metrů před vrcholem rozhodnou obrátit se zpět a dát přednost bezpečnosti. Je to vyhraný boj sám nad sebou.

Věřím, že jste si v článku našli něco svého a už přemýšlíte, kam se vydáte na svém příštím výletě. Láká vás Švýcarsko? Napsala jsem i o svém road tripu Švýcarskem. Se mnou se také můžete potkat – na kurzech němčiny, které učím v Jazykovém centru Correct. Tak třeba na viděnou!